Básníci čtou své básně a slova básní létají na všechny strany, jakoby podléhala Brownovu náhodnému pohybu. Některá slova letí k posluchačovi přímo a dožadují se jeho okamžité a přímé pozornosti. Jiná slova zpozorují záblesky světel pronikající zvenku okny zastavěnými policemi plných antikvariátních knih, podaří se jim proletět mezi policemi oknem ven do tmy, tam ale nenacházejí žádné posluchače a smutně zhasínají, jako zhasínají jiskřičky ohně nesené kouřem. Ta šťastnější slova narazí na antikvariátní knihy nabité energií bývalých čtenářů, jsou energií synergicky zesílena a odražena zpět do prostoru místnosti, až nakonec dosáhnou také sluchu posluchačů. A všechna slova narážejí do sluchu posluchačů a potichu šeptají: „poslouchej nás… jsme přece krásné… kup si nás… přečti si nás…“
Ale ne všichni posluchači jsou naladěni na vlnu poezie slova, často jsou naladěni mimo stupnici a nevzniká u nich potřebná sluchová rezonance. Sluchové smysly jsou také přehlušeny pocitově silnějším smyslem čichu, vůně jídla a hlavně chlebíčků přehlušuje smyslové nárazy slov básní do uší. Někteří posluchači to již vzdali a plně nahrazují poezii slova poezií chlebíčků.
Aby básníci zaujali, měli by jít cestou bratří Ebenů, psát básně o chlebíčcích a pojmenovávat po nich sbírky básní, jako po chlebíčcích bratří Ebenové pojmenovali své DVD Chlebíčky?
Když si čtenář čte básně sám, jdou slova zastavit, vychutnat, jde o nich přemýšlet. Jak ale zastavit při předčítání letící slova básní?